V příštím životě - V koutě

Nohy natažené na vínově čalouněném taburetku, v rukou třímal hrnek ovocného čaje. Opatrně usrkoval, nápoj ještě nestihl vychladnou, ale měl naň takovou chuť. Vyžíval se v tom vzácném okamžiku klidu a pohodlí. Přeci jej však něco trápilo.
Nějak moc rychle se ztenčovaly zásoby ohnivé whiskey, ginu, téměř si nepamatoval, kdy kupoval láhev vodky, která nyní zela prázdnotou. Vůbec se mu to nelíbilo. Ačkoli každá ruka byla třeba, nemohli si dovolit ve svých řadách někoho, kdo nebyl schopen ujít rovně dva metry. V duchu uznal, že každý mají svou únikovou cestu, jako on svůj milovaný čaj, ale některé se zdály nebezpečnější než jiné.
Jak jej asi pojmenujeme, sklouzla jeho mysl do naprosto odlišných sfér. Nymfadora čekala jejich dítě. Bude to chlapec nebo holčička? Bude to vlkodlak?! poklesl na duchu. Ne, nesmí se tímhle zatěžovat. Severus slíbil, že jim pomůže, že existují lektvary, které to mohou napravit. U něj zatím ne, ale to malé nebylo pokousáno, ani přímým potomkem čistého vlkodlaka. Nálada se mu zlepšila, uvolněně se napil a unaveně se vmáčkl do křesla.

~~~~~
„Chtějí zaútočit na Příčnou ulici,“ zasípal Severus, sotva popadajíc dech.
„Cože?!“ ozvalo se několik lidí najednou.
Tiše zaúpěl nad jejich natvrdlostí, vyjádřil se snad jasně. „Voldemort zuří, již velmi dlouho, a dnes se rozhodl, že zruinuje Příčnou, naplánoval to na devátou večer,“ řekl pomalu, aby mu nyní dokonale rozuměli.
„Severusi,“ převzal Lupin iniciativu, „přenes se zpátky k Voldemortovi, nám nezbývá nic jiného, než povolat řád a nenápadně se procházet mezi obchůdky.“
Členové řádu se během chvilky seskupili na hlavním štábu a chystali se rozprchnout jednou z nejfrekventovanějších ulic v kouzelnickém světě. Postupně se přenesli.
Hermiona se chystala k témuž činu, avšak Remus ji zadržel. Věnovala mu ublížený pohled. „Nemůžu tě tam pustit,“ hlesl.
„Proč ne? Musíš!“ zmocnila se jí panika.
„Nejde to, riskoval bych tím životy nás všech. Promiň,“ vyběhl z domu a zamumlal jakási kouzla, aby jí zabránil z budovy odejít či se přemístit.
Nevěřila vlastním uším. To nemohla být pravda. S tichým pláčem se sesula k zemi, zůstala úplně sama, neobjevil se nikdo, kdo by ji objal a utěšil, že to bude dobré. Netušila, jak dlouho jen seděla a plakala, brzy ale byla vysvobozena. Omdlela vyčerpáním.
~~~~~
Vraceli se na pokraji svých sil, mnohdy zranění, ne-li přímo v bezvědomí. Nemluvili, jen vstřebávali zážitky ze zabránění masakru, takhle z toho byl jen polo-masakr. Smrtijedi vyhodili do povětří každý obchod, kolem kterého prošli, zabili všechny, kdo byli uvnitř. I přes veškerou snahu se nepodařila zachránit ani hrstka. Počítali s odporem, který nastal při střetu s Řádem a skvěle se na to připravili.
V momentě, kdy členové Řádu zaútočili, narazili pouze na první část Voldemortových přívrženců, s tou druhou se setkali, když je obklíčili a mučili a vraždili jako ovce, neschopné se bránit a tupě zírající do očí svých katů.
Harrymu bylo do breku, snad i brečel, to netušil. Neuvědomoval si to. Krvácející rány bodaly do nervů. Ty se hlásily o slovo předněji. Matně si vybavil i Severuse, jež nenápadně odklidil pár smrtijedů. Avšak ani to nestačilo.
Nyní jej zaujal pohled na Remuse zvedajícího Hermionu ze země, a pokládajícího ji na pohovku.
„Co s ní je?“ zeptal se opatrně.
„Omdlela,“ řekl za ním ledově Snape. „Stačí si všimnout těch nateklých očí a zasychajícího kruhu slz na koberci, pane Pottere,“ Harryho jméno téměř vyplivl.
„Proč nebyla s námi?“ další otázka.
„Protože jsem ji tam nechtěl,“ vztekal se Remus. „Nevezmu s sebou někoho, kdo může školáckou chybou připravit o život desítky lidí.“
„Remusi, o čem to mluvíš?“
„O tom, že slečna Gragnerová je dobrá herečka a vy naprosto slepý,“ ujal se slova znovu Severus Snape.
„Co si to dovolujete?“ vyjel po něm Harry.
„Dovoluji. A ty, Remusi, bys udělal nejlíp, kdybys ten bar přestal doplňovat, snad by tak i přestala chlastat,“ unaveně se oklepal. „Nyní mě omluvte, měl jsem těžký den.“
„Nechoďte,“ zamumlala tiše.
„Cože?“ šokovaně zamrkal.
Žádné odpovědi se jim nedostalo. Spala. Nevěděli, zda to řekla podvědomě ze spánku nebo náhodou snila o něčem, kam to slovo zapadlo. Neodvážili se ji probudit.
„Pro Merlinovy vousy, že byste ji třeba odnesli do postele?“ zavrčel Snape. Dva páry očí na něj nehnutě civěly. „Uhněte,“ odstrčil oba stranou, levitačním kouzlem Hermionu nadzvedl z křesla a odnesl do její ložnice.
Takovým zvláštním způsobem ji chápal. Nejednu noc prožil v alkoholovém opojení. Bylo to snazší, než čelit světu za střízliva. Bohužel teď nebyla doba, aby člověk nasával pořád. Mohlo se mu to stát osudným.
„Děkuji,“ zaslechl.
„Zač?“
„Ani nevím,“ přitáhla si deku blíže k bradě. „Profesore, proč?“
„Proč co?“
„Proč je svět tak krutý?“
Snape se pobaveně ušklíbl. „Svět je pouze takový, jací jsme my k němu. Proč jste hrála divadlo, že spíte?“
„Nechtěla jsem obtížně objasňovat, jakým omylem mi ujelo jisté citové vyjádření.“
Decentně si odkašlal na znamení, že jí pravděpodobně správně nerozuměl.
„Přála jsem si, abyste to byl vy, kdo se o mně postará.“
Zděšeně vytřeštil oči do tmy. Již poněkolikáté zazněla otázka: „Proč?“
Mlčela. Přemýšlela, bála se, že by řekla nějakou hloupost. „Přijde mi, že vás svět také zavrhl, že jste také takovým jeho vyděděncem,“ záhy poznala, jak její snažení přišlo vniveč. V poslední době nebyla rozvaha její silnou stránkou.
„Slečno Grangerová, svůj osud máte vlastních rukou a je jen na vás, jak s ním naložíte. Prozatím tohoto lidského daru využíváte příšerným způsobem,ne-li přímo hanebně. Já to štěstí jako vy neměl.“
„Ale dostal jste možnost volby,“ namítla.
„Ne vše je tak jednoduché, jak se zprvu zdá.“
„Vy jste však naznačil, že je.“
Vlastní vinou se zahnal do úzkých. Možná se chovala hloupě a zbrkle, ale hloupá nebyla a nyní využila jeho chvilkové nepozornosti a vždy nad věcí Severus Snape nevěděl, co odpovědět.
Odkašlal si. „Nuže dobrá, vybral jsem si špatnou cestu, z které nemohu sestoupit pod hrozbou ztráty vlastního života. Pud sebezáchovy je velmi silným elementem, aby jej kdokoli dokázal překonat a ti, co to dokáží, jsou povětšinou blázni.“
Stočila se do klubíčka a zavřela oči. Toužila zapomenout, být daleko od všeho a od všech, daleko od tohoto nepříjemného člověka, z kterého jí nejednou běhal mráz po zádech a nyní jí naskakovala husí kůže jako o závod. Už nesnesla jeho přítomnost a svého předchozího rozhodnutí hořce litovala. Dala by si něco hořkého, něco silného... zas upadla do toho věčného kolotoče chuti. Stala se tak silnou, nezvladatelnou.
Zřejmě ji pud sebezáchovy opouštěl, když se sama pomalu zabíjela. Moc dobře věděla, co si způsobuje a vlastně raději vědět nechtěla. Ty sladká nevědomosti, proč když jsi žádaná, nepřicházíš a když zavrhovaná, prudce udeříš?
Otočila se k němu zády, pochopil, že je čas jít.

1. Kapitola || 3. Kapitola

VinaVendetaAkce a reakceTouhaV koutěČasem